JAK ZLEPŠIT TO, CO NEFUNGUJE

Pojďme odhalit zásadní chybu, kvůli které se nám často nedaří změnit věci k lepšímu. Když se nám něco nedaří nebo něco nefunguje, toužíme po tom, aby to bylo jinak. Někdy změny dosáhneme snadno. Pokud nám leze na nervy moc hlasité rádio, zeslabíme ho. Když hrozí, že nám ujede autobus, rozběhneme se. Někdy ale ne. Jsou lidé, kteří si hledají stále stejně nevhodné partnery, s nimiž ve vztahu trpí. Kteří dokola posílají životopisy, ale nikdo je nezve k pohovoru. V tomto článku se podíváme na jeden z hlavních důvodů našeho neštěstí.

Jako příklad nám poslouží dotaz z internetové poradny, kam mi o svých potížích ve vztahu napsala mladá žena Marta:

„Problém je v tom, že na začátku vztahu jsem dost vyvolávala konflikty a udělala hodně chyb. Pak jsem si vše uvědomila, omluvila jsem a dost změnila své chování. Pak byl náš vztah docela fajn, ale vždy když se objevil nějaký náznak nedorozumění, nebo jsem řekla nějakou jízlivou poznámku, bral to strašně tragicky (ale to opravdu nebylo nějak často) a jakmile jsem chtěla řešit společnou budoucnost nebo nějaký problém uzavřel se do sebe a proto se se mnou rozešel.

V posledních 2 týdnech jsme se pár krát viděli a bylo to moc hezké. Udělal však něco, co se mi nelíbilo, tak jsem mu to vyčetla a tato jedna nevinná poznámka v něm prý vše zabila a náš vztah už zase nemá cenu, protože se mu vrátila všechna ta bolest z hádek.“

Marta se na závěr ptala, jestli má smysl dát si pauzu, aby se její vztah s partnerem zlepšil.

Martě jsem odpověděla mimo jiné toto: „Pauza ve vztahu má smysl, aby si člověk porovnal, co chce a co ne. Ale pak, pokud se rozhodnete dát znovu dohromady, je potřeba něco změnit – s tím, co nefunguje, něco udělat, protože samo se to nezlepší.“

Lidé, kteří se spolu rozejdou a pak se zase dají do kupy, si často myslí, že to půjde samo od sebe líp. Po pár dnech či týdnech se pak nestačí divit, když je vztah zase zpět ve svých kolejích. Pokud se ale nezmění něco na začátku, proč čekáme změnu na konci?

Stejné věci přece vedou
ke stejným výsledkům!

Albert Einstein řekl: „Největší blázni jsou lidé, kteří dělají znova a znova to samé, a přitom očekávají jiné výsledky.“

V příkladu Marty vidíme obě varianty. Její partner se s ní rozešel proto, že hodně citlivě vnímal některé její poznámky. Do obnoveného vztahu šel ale stejný, takže i (prozatímní) konec toho příběhu je stejný – Martin partner se opět uzavřel, protože nedovedl zpracovat něco, co Marta řekla. Těžko se dalo čekat něco jiného: stejné vstupy = stejné výstupy.

Marta ale také píše, že poté, co se často hádali, si leccos uvědomila a dost změnila své chování. Co bylo výsledkem? „Pak byl náš vztah docela fajn,“ píše Marta. Něco změnila a výsledek byl? Změna! A protože to Marta udělala dobře, tak to byla změna k lepšímu.

Pokud chceme jiný výsledek,
musíme něco změnit.

Tak, jako změníme hlasitost rádia, aby se změnil stav našich podrážděných nervů; tak, jako změníme tempo své chůze, aby se zlepšily naše vyhlídky na stihnutí autobusu, tak obdobně musíme začít lovit partnery v jiných vodách, abychom zase nechytli piraňu, a musíme napsat jinak životopis, aby konečně někoho na první pohled zaujal.

Často čekáme, že se změní okolí nebo že se to nějak záhadně samo namíchá, abychom byli šťastní. Naše chyba – protože většinou to jediné, co můžeme změnit, jsme my sami.

Udělejte si malou revizi oblastí, v nichž jste nespokojení, a přijďte na to, co můžete změnit, aby tyto oblasti byly ve výsledku lepší.

 

Zásada: Chceme-li jiné výsledky, musíme dělat věci jinak.

Své postřehy a zkušenosti napište dolů do diskuse:
(Pokud nemáte na systému Disqus svůj profil, před odesláním svého příspěvku zaškrtněte dole políčko „Napsat komentář jako host“)

sipka-dolu

  • Eva

    Zajímavé…

  • Eka

    Je to tak.Bez svojej zmeny ,neočákavaj zmenu druhého!
    Len zmena prináša zmenu.

  • Marie

    Ano, změna přináší změnu. Co udělat s tím, co se nedá změnit?

    • blesik

      Buď to jsem schopen tolerovat, nebo jdu od toho.

  • František

    Dokážeme-li navodit změnu, nesmíme se potom ovšem divit důsledkům změny.
    Také jsou ošidné pseudozměny, které se jako něco nového jen tváří.

  • pavel

    je to zajimave a hodne mi to dava ,kdyz budu pracovat na zmene a budu uspesny muzu jit prikladem druhym kteri uvidi zmenu u me

  • Mili

    A jak změním chování někoho, kdo se k různým lidem choval stejně.? Např alkoholik, nebo nasilnik? Mám si rikat, že musim zmenit chování já k nemu, aby on se zmenil? Nebo se musi zmenit on? A já s tim nic neudelam, at se chovám jakkoli? Zajima me jestli i v tomto pripade mam se zamyslet nad vlastni zmenou, nebo jsou proste pripady, kdy já to neovlivnim, to co se děje a mohu jen odejit pryc před tou situaci? Tím clovekem?

    • inx

      Dnes jsem slysel osobni pribeh, kde syn kricel „proc se otec nezmeni!!?“ (alkoholismus). Odpoved byla: „protoze ho nemas rad“. On svuj postoj zmenil, a otec pak svuj stav take, vyrazne. Nerikam, ze kazdy alkoholik se da zmenit, ale vim, ze bez zmeny od nas se nezmeni mnohem jisteji.

    • Martin

      Dle me,každy se dokažeme zmenit,ale musime chtit sami,stim alkoholikem je to složitejši,když přestane a neco ho pote vyvede z miry bude to ješte horši,tady je každa rada draha.

      • inx

        jistěže je to složitější. a jistěže se vždy najdou i výmluvy, proč zrovna v tomto případě nedělat nic… že toto je zbytečné.
        podle mě je vždy lepší změnit nejdřív sebe -a to se dá vždycky- a dát prostor těm druhým, změnit se (nebo nezměnit – to je na každém).
        je jisté, že bez opravdové změny na „mé straně“ se nic měnit nebude… na nás a v 99,99% případů pak ani na vztazích.

        • Michaela Peterková

          Úplně souhlasím. Dle mých zkušeností od klientů (a asi i od sebe) je nejtěžší naučit se rozpoznávat ty výmluvy – to, že si člověk jen namlouvá, že něco nejde nebo že je to zbytečné…

    • Petr V. Brok

      Mili – každý může změnit sám sebe. Nikdo ale nemůže změnit druhého, to může zase jen on sám.

    • Michaela Peterková

      Neuvažujte o tom, jak změnit někoho jiného. To většinou nejde. Jasně, když jste ve vztahu s někým a změníte své chování, nějakým způsobem to pozmění i fungování partnera, protože vztah je systém (a v systému vyvolá změna jedné části i změnu částí ostatních). Ale ještě nikdo nepřišel na to, jak pomocí změny ve svém chování zařídit, aby alkoholik přestal pít nebi násilník mlátit. Na to žádná šablona není. Dle mého názoru je v těchto případech nejpravdivější to, že alkoholici a násilníci patří mezi lidi, kteří se pro partnerství nehodí.

  • Janina

    Mám hloupou povahu dokáži k když mě osobně se to už ani nelíbí odhadnout druhou osobu.V mém případě se týká mého přítele.Již delší dobu mám podežřenímže si našel jinou.Nemusím mu ani lést do telefonu prostě to vycítím a už jsem na nože.Snažila jsem se ovládnout ale nejde to.Vždy když mám na něco podezření tak to řeknu a on bohužel odpoví v tom směru že mám zaručeně pravdu.No a dnes už jistě vím že ji má,ale ulevilo se mi už jen proto že vím co se děje.Není u mě rozhodl se pro ní.Jak se mám změnit když je to ve mě.

    • inx

      právě že když je to v nás, má se to měnit! a důležité je, kterého vlka budeš živit… na SEBERIZENI je článek kratky-pribeh-k-zamysleni-dva-vlci

    • Michaela Peterková

      Stalo se Vám to už víckrát, že si Váš partner našel jinou? Jestli ne, nehledejte v tom nic dalšího. Můžete se zamyslet nad tím, jestli jste k tomu nějak přispěla a pokud na něco přijdete, na tom pracovat. A tu schopnost, kterou u sebe vidíte – naučte se ji nějak využívat! Tak Vám aspoň k něčemu bude.

  • Katka

    jsem v 15letém vztahu, z kterého jsou dvě děti. Jsem úplně vyčerpaná, vyšt’avená, vysátá, bez energie k čemukoli. Jak nebo kde vzít aspoň počáteční nakopnutí????

    • inx

      v Bohu a díky němu pak v sobě… ačkoliv se zdá, že tam už není ani zbyteček síly, je jí tam kupodivu ještě dost, aby se ze dna vytěžila a mohla se rozmnožit.
      jen je vážně třeba začít u sebe, a ne jen tak trošku, ale z gruntu… a ne čekat změnu právě od té druhé strany – tak to nefunguje a toto bezperspektivní očekávání pak vysiluje svou marností. a hlavně nevede k ničemu lepšímu.

    • Michaela Peterková

      Myslím, že vám mohl pomoci náš program Žlutá sova – Duševní rovnováha 1. Je tam spousta tipů, jak začít něco konkrétně dělat. (Stojí 150 Kč, je na http://www.zlutasova.cz). Ale jinak na tohle není žádné velké kouzlo, spíš fungují úplné drobnosti, jako třeba „Jakou sebemenší věc můžu udělat právě teď?“ Od té se to může začít odvíjet.
      No a jak píše inx, víra v tomhle hodně pomáhá, ale není daná každému.

  • Zlata

    pořád se mi nedaří najít práci,která by mě naplňovala,rozesílám své životopisy,ale odezva žádná.
    Nevím ,kde dělám chybu,potřebuji poradit.děkuji.Zlatka

    • Michaela Peterková

      Mrkněte na ziskamdobroupraci.cz – J. Bártíková tam dobře radí, jak napsat pořádný životopis. To nejpodstatnější se dozvíte i zadarmo.

  • Host

    Rozešel jsem se se svojí dcerou ve zlém, když byla v pozdní pubertě. Od té doby jsem ji několik let neslyšel, neviděl. Má jiný životní styl, jiné názory, jiné všechno. Nejsem schopen se s tím smířit, a proto ani nejsem schopen se s ní vůbec bavit. Já před ní záda neohnu. Vzkázal jsem jí, že se jí budu ozývat po každých deseti letech, až jí bude 30, 40, 50 (budu-li ještě mezi živými), a pokaždé jí dám pouze jedinou otázku: „Už jsi konečně dostala rozum“ ? Jakkoli tato otázka z mých úst může znít na první pohled povýšeně, arogantně, atd…, tak vychází z hlubokého přesvědčení. Co poradíte ?

    • inx

      já soudím, že láska se neprojevuje pýchou a chabým, řídkým pokusem triumfovat. ona tím asi dost trpí a čeká na projev skutečné lásky a ne-vyčítání. pokud toho nejste schopen, nic neuděláte a nic se nezmění. pokud ale chcete vztah s dcerou opravdu zpět (protože ji máte skutečně rád), uděláte změnu. jakkoliv těžkou.

      • Host

        Tvrdíte tedy, že pokud někdo dělá něco špatně, tak se má změnit ten druhý, aby si tím koupil lásku toho, co dělá něco špatně… To je opravdu zvláštní názor. Samozřejmě můžete namítnout, že nikdo z nás není oprávněn posoudit, co je skutečně dobře a co co špatně. Od toho pak existuje přísloví „více hlav více ví“, aby se vyloučila subjektivní interpretace dobra či zla.

        • inx

          netvrdím. a už vůbec jsem nepsal nic o „kupování si lásky“ – pokud k tomu máte tento přístup, nelze se divit problémům. láska se dává. to není primárně něco, co má směřovat k vám, a už vůbec ne něco ke koupi. když člověk miluje, prostě musí… nemá na výběr. pokud nemiluje, buď sám sebe k lásce dovede, nebo není nic, co by stálo za řeč.
          neřešíme interpretaci dobra a zla, a nerozsuzujeme kdo je ten zlý a kdo dobrý. zde je téma ZMĚNA SEBE, a podstatné na vašem případu je, zda vy milujete (a pak uděláte vy cokoliv), nebo ne, a pak je zdejší příspěvek jen žádostí o rozsouzení nějaké viny. a od souzení zde nikdo nejsme.

          • Host

            No, hádat se s Váma nebudu. Vy máte pocit, že máte všemu rozumíte a nechcete se změnit…-:). Viz téma diskuse – ZMĚNA SEBE. Můj pocit je, že pokud se chci k někomu přiblížit, a dávat i získávat jeho lásku, musel bych se v mnoha případech změnit k horšímu, a to nikdy neudělám. Asi žijeme každý v jiné realitě. Další diskuse proto nemá smysl.

    • Petr V. Brok

      Host – vždycky to tak bylo, a vždycky bude, že každá další generace se od té předchozí generace odlišuje – má jiný životní styl, jiné názory, jiné všechno. Já jsem měl jiný životní styl, jiné názory, jiné všechno (než můj otec), i moje dcera má jiný životní styl, jiné názory, jiné všechno (než já). Abychom spolu všichni vycházeli, museli jsme se přes tu odlišnost přenést. Mluvíme spolu především o tom, co máme společné, a neříkáme druhému, jak má žít. Každý má svůj vlastní život, žije ho tak jak umí, a každý to u těch ostatních respektuje. A tak to má mezi lidmi, kteří k sobě mají dobrý vztah, být.

      • host

        Ano, respektovat druhé, to je ta nejzákladnější věc v soužití. Pokud si někdo myslí, že jen jeho názor.. způsob života atd.. je ten správný a jediný vhodný i pro ostatní, tak je uzurpátor a hlupák, který si nedovede vážit nikoho kromě sebe sama.

    • Michaela Peterková

      Myslím, že chápete tu věc tak, že je to jako soutěž, jestli máte pravdu Vy nebo Vaše dcera. Že když připustíte její názor na život a její životní styl, je to jako byste zavrhl svoje hodnoty. Je to možnost, ale asi dost vyčerpávající.
      Já mám děti zatím menší, ale už mě mockrát napadlo, jak budu reagovat, jestli třeba jednou přivedou nějakého partnera, který mě bude připadat děsný, nebo jestli se přikloní k úplně jiným hodnotám, než uznávám já. Nevím – ale doufám, že budu umět to strávit. Že budu umět říct „nesouhlasím s tebou ani trochu, ale je to tvůj život a chci s tebou pořád být v kontaktu“.
      Radit Vám nechci, je to navíc příliš snadné pro mě a těžké pro Vás. Moje zkušenost je, že rodič může dobře vycházet s dítětem, i když se na svět dívají zcela jinak. Jenže jak se to namíchá v konkrétní situaci…

    • Eva

      ..že pokud budete trvat na svém a neuhnete ani o píď, naopak každých deset let vzkážete, že je asi pořád stejně zabedněná, když ještě nepřišla….tak asi přijdete o dceru….pokud vám ta rovná záda za toto stojí, je to vaše volba.

    • Ivana

      Rozejít se s dítětem, je to nejjednodušší, co se dá udělat. Zbytek je práce a výchova dítěte a o tu moc rodičů nestojí. Ptáte se na radu? Porádím jednoduchou věc. Sednout si spolu a pohovořit si o životě. O svých představách a jen se poslouchat a pak hledat vzájemné porozumnění. Každé dítě má právo, na svůj názor a když mu jej odepře rodič, tak je to úplně špatně. Kdo jíný jej má vyslechnout? V názorech se určitě můžete lišit a já v tom vidím růst vašeho dítěte v tom, že má vlastní názor. Nechte ho dojít samostatně k tomu, aby si ověřilo, že mu to bude fungovat nebo už funguje. Vám to přece také někdo umožnil nebo se ve vaší rodině rodiče také stavěli do role, těch vševědoucích??? Přeji hodně štěstí. Jestli ještě dcera bude o rozhovor stát?

  • Alena

    Výborný článok a veľmi pravdivý, mne tiež trvalo 16 rokov,aby som pochopila, že zmena je život a lipnutie sa starých vychodených životných cestách,prináša tie isté chyby a sklamania, či už v partnerských alebo pracovných vzťahoch

  • Host

    Pan (paní) inx tady všem radí v podstatě to, že jakoukoli změnu v vztazích s lidmi musím vždy začít já u sebe… Pane inx, to je pouze teorie, která v praxi nefunguje. Rád bych Vám řekl toto – každý dobrý skutek, a každý projev lásky je ve většině případů po zásluze potrestán, aneb viz staré české přísloví – „já do tebe chlebem, ty do mne kamenem“. Nejste náhodou věřící, že kážete takové idealistické názory ???

    • inx

      pane Hoste, když víte tak jistě, že to nefunguje, proč se mnou zabýváte? tak tedy nic nedělejte a nešiřte tady negativistické i nepřátelské postoje vůči mně a nějakým ideálům.
      jistěže to právě tak funguje!!! jiného změnit můžete jen skrze změnu začínající od sebe. skrze dobro, lásku.
      naopak vy si jen hlídáte své poměry „má dáti : dal“, abyste z toho nevyšel nevýhodně, abyste za chleba nedostal kamenem. a to je nízký způsob přístupu k životu, ke vztahům. bez jakékoliv velkorysosti.

      • Host

        Omlouvám se, pokud jsem se Vás osobně dotknul. Můj životní postoj vychází z životních zkušeností. Krátce řečeno, na hrubý pytel musí být hrubá záplata. Již mnohokrát jsem se snažil projevit velkorysost, ale výsledek byl z 99% ten, že protějšek toho většinou zneužil a ani náznakem neudělal vstřícný krok vůči mne, natožpak aby ocenil moji velkorysost. Ano máte pravdu, po těchto zkušenost jsem již negativistický a nepřátelský. Kdysi jsem věřil heslu našeho pana prezidenta – „pravda a láska zvítězí…..“ Bohužel jsem se šeredně spletl a draze za to zaplatil. Podruhé už takovou chybu neudělám a proto ani vy NEVĚŘTE heslu této diskuse, která je o ničem. Lidi, pamatujte si všichni, že Vaši vlastní změnu, vstřícnost a velkorysost nikdy nikdo neocení !!! Pouze ji využije, zneužije a rozcupuje na kousíčky.

        • host

          Mám stejnou smutnou zkušenost jako host přede mnou, čím víc jste ochotní, vstřícní, tolerující a laskaví, tím víc hrozí, že si z vás partner udělá fackovacího panáka, ne každý je nadán oplácet dobré dobrým. Prožila /jestli se tomu vůbec život dá říkat/ 20let po boku člověka, který si díky mé láskyplné měkkosti, ze mě udělal služku a děvečku pro všechno, poddanou která musí poslouchat svého pána na slovo neboť „tady bude platit co řeknu já“ už během prvního týdne po svatbě hadr na podlahu. Nechci se k těm promarněným letům po boku tohoto tolik ušlechtilého člověka, jak se prezentoval mě před svatbou, po ní už tedy jen veřejnosti, ve skutečnosti ale mazaného manipulátora, vracet. Sebralo mi to mou osobnost a přivodilo těžkou depresi, která za ta léta samozřejmě zchronifikovala. Teď jsem to opět já člověk s duší svobodnou, sice na plném invalidním důchodu/ ta chronická deprese/, ale začala jsem si zase sama sebe vážit, nepovažuji se za něco méněcenného než ostatní, tak jak mě to učil můj bývalý pán a vládce. Trestem za mou naivitu a hloupou víru v to, že platí: „Chovejme se k lidem tak , jak si přejeme, aby se oni chovali oni k nám“ je život s depresí už natrvalo. No, tak na tohle pozor. Dobro, vlídnost jistě, ale nepřehánět, jsou to vzácné položky.. a ten sklon podmanit si toho, kdo jimi překypuje je ty druhé tak lákavý..

        • host

          Mám stejnou smutnou zkušenost jako host přede mnou, čím víc jste ochotní, vstřícní, tolerující a laskaví, tím víc hrozí, že si z vás partner udělá fackovacího panáka, ne každý je nadán oplácet dobré dobrým. Prožila jsem /jestli se tomu vůbec život dá říkat/ 20let po boku člověka, který si díky mé láskyplné měkkosti, ze mě udělal služku a děvečku pro všechno, poddanou která musí poslouchat svého pána na slovo neboť „tady bude platit co řeknu já“ už během prvního týdne po svatbě toto oznámiL. Nechci se k těm promarněným letům po boku tohoto tolik ušlechtilého člověka, jak se prezentoval mně před svatbou, po ní už tedy jen veřejnosti, ve skutečnosti ale mazaného manipulátora, vracet. Sebralo mi to mou osobnost a ztratila jsem postupně svůj humor a ani mi to nedocházelo! A přivodilo těžkou depresi, která za ta léta samozřejmě zchronifikovala. Teď jsem to opět já člověk s duší svobodnou, sice na plném invalidním důchodu/ ta chronická deprese/, ale začala jsem si zas sama sebe vážit, nepovažuji se už za něco podřadnějšího než jsou ostatní, tak jak mě to učíval můj bývalý pán a vládce. Trestem za mou naivitu a hloupou víru v to, že platí: „Chovejme se k lidem tak , jak si přejeme, aby se oni chovali oni k nám“ je život s depresí už natrvalo.
          No, tak na tohle pozor. Dobro, vlídnost jistě, ale nepřehánět, jsou to vzácné položky.. a ten sklon podmanit si toho, kdo jimi překypuje je pro ty druhé tak lákavý..

          • Michaela Peterková

            Jste dobrá, že po takové zkušenosti nezavrhujete dobro a vlídnost úplně. Snad narazíte na někoho, kdo si je zaslouží a neuneužije.

        • Michaela Peterková

          Moje zkušenost taková není. Asi jste prožil něco šeredného, možná vícekrát, a vyvozujete z toho tuhle smutnou teorii o fungování světa… Díky ní budete určitě obezřetnější, ale moc radosti Vám to nepřinese. Kdo je zase důvěřivý a velkorysý, může si naběhnout, ale zas je mnohem uvolněnější a zažívá víc radosti. Máme tady všichni na výběr…

          • Host

            Vycházím z toho, že přibližně 50% populace jsou špatní lidé. Zbylých 20% jsou dobří. To je můj střízlivý odhad plynoucí z mých zkušeností. Že přeháním a vidím to moc černě ? Ale kdepak… Když se Vám udělá špatně na ulici, kolik lidí z 10 vám pomůže ? Možná jsem v tom procentním odhadu ještě velmi optimistický…..

          • Michaela Peterková

            Asi jste myslel 80 a 20% Já nevím – každý máme svá měřítka na to, kdo je dobrý a kdo špatný.
            No a z těch 10 vám pomůže 1-2, pokud se Vám udělá špatně na rušném místě (efekt rozptýlení odpovědnosti, ne to, že by vám pomoct NECHTĚLI), ale skoro všichni, když se vám udělá špatně a nikdo jiný kolem nebude.
            Je to celé složitější…

        • Kačen

          Je mi vás líto a jsem moc vděčná za to, že já mám v životě úplně opačnou zkušenost. Čím víc pracuji na sobě, tím je na mě život milejší. Jsem jednoznačně šťastnější a mám hezčí vztahy.

          Nepletete si náhodou tyto dva pojmy:
          – pracovat na sobě
          – přizpůsobovat se

          To není totéž, proboha.

  • marie

    Máte pravdu, že pokud něco nefunguje, je třeba něco změnit. Když ale v narušeném vztahu je ochoten udělat změnu jen jeden, je to málo :-(.

    • inx

      není to málo. jeden (vy) je více než nikdo z těch dvou. a když vy dáte svých 50%, (nebo 30) je šance, že z té druhé strany přijde ještě třeba 20% nebo 30%… nebo i 50. když ale nezačnete vy od sebe, nemusí se stát prostě nic. 0%. a to je ten výběr, před kterým zde všichni stojíme. začít od sebe a něco změnit – anebo nezačít, ale pak nelze očekávat změnu.

    • Michaela Peterková

      Není to málo. Dokonce je to maximum, které Vy můžete udělat. Jednak vztah je systé, takže Vaše změna podnítí i další změny (i když ne vždy k lepšímu, když se například „podpantoflák“ začne chovat sebevědoměji, vztah zřejmě nepřežije, protože se v něm naruší rovnováha – což ale samozřejmě není argument, aby podpantoflák zůstal podp. až do smrti).

  • Soňa Záhorková

    Myslím si, že vše musí být v rovnováze, jak příjem, tak i výdej. Dávám lásku, dostávám lásku, daruji, jsem obdarována atd. Týká se to hlavně myšlenek, které máme vůči svému okolí, dětem, partnerovi, šéfovi, sousedům, úředníkům atd. Je to jednoduché, to co chceme, tak máme mít my sami. Manželka, která pomlouvá svého manžele když není doma, a on pak přijde, tak se manželka diví proč je třeba naštvaný, to co mu poslala, tak jí manžel přinesl domů. Myšlenky, které posíláme do vesmíru se nám zhmotňují, a my se divíme proč je manžel nepříjemný, děti neposlouchají, tchyně nás nemá ráda a v práci dostaneme výpověď. Neříkám, že je to jednoduché ale když se nad tím zamyslíme, tak na tom něco bude. Chce to jenom lásku k sobě a okolí, víru a hlavně poslouchat svojí duši, ta nám říká co máme dělat, ale my jí neposloucháme. Změna musí přijít nejdříve u sebe.

  • Petr V. Brok

    Když se vám porouchá řídící jednotka v autě, co uděláte? Obrátíte se na kamaráda opraváře nebo na autorizovaný servis – jinými slovy na odborníka. A co byste řekli – je složitější lidská psychika, nebo řídící jednotka v autě? Já myslím, že lidská psychika je nepoměrně složitější než cokoli, co člověk umí vyrobit. Takže pokud cítíte, že máte nějaký problém, nepokoušejte se ho vyřešit v žádných diskusích, tak se k ničemu rozumnému nedostanete. Prostě si najděte toho nejlepšího odborníka, kterému jste ochotni důvěřovat, a svůj problém řešte s ním.

    • T.

      Přesně tak .. a pokud něco nefunguje, pak nejmenší šancí na dobrou radu je hledat obecné rady na internetu … i kdyby je psal odborník. Každý jsme jiný, každý potřebujeme něco jiného a co mě prospěje, jinému může ublížit.

      • Host

        Již jsem byl u dvou odbornic. Jedna (o 20 let mladší) mne vyslechla a rozpačitě řekla pouze to, co už jsem dávno věděl. Druhá povídala, že můj problém je zralý na mnoho opakovaných sezení. Na to já bohužel nemám čas. Kromě toho, když hledáte odborníka, musíte si nejdříve ujasnit, jestli preferujete někoho zdarma, který má smlouvu s Vaší zdravotní pojišťovnou, nebo hledáte komerční službu, kde nejsou fronty, uvaří Vám kávu, jsou milí a příjemní, ale zaplatíte pár stovek za hodinu.

        • Majk

          Z vlastních zkušeností – na svoje problémy není dobré spěchat. Ale na druhou stranu je masakr, pokud se něco táhne léta. :)
          Já mám dobrý zkušenosti i se službou, kterou hradila pojišťovna. :) Myslím, že zrovna psycholog nemůže pracovat, pokud se jeho pacient necítí příjemně. :)

      • Petr V. Brok

        T. * ano, internet je plný informací. Nikde však nemáme žádné vodítko k tomu, abychom poznali, co je nesmyslný blábol, a co je rozumná myšlenka. Když s tím má kolikrát problémy i odborník, jak potom může dopadnout amatér?

    • Michaela Peterková

      Akorát že o řídící jednotce většina lidí neví vůbec nic, zatímco o své psychice aspoň něco ano…
      Jasně že žádný článek, žádná knížka nepostihnou konkrétní aspekty situace všech lidí. Ale kolikrát člověku stačí jedna zajímavá věta, která mu zacvakne do hlavy jako poslední kousek skládačky a všechno se propojí. Mně se to stalo už mockrát.
      Když je diskuse na úrovni, může něco přinést – ostatní Vám nabídnou své zkušenosti, svůj pohled na věc, který by Vás třeba ani nenapadl.
      Jasně, dobrý odborník má cenu zlata. Jenže už to „najděte si toho nejlepšího odborníka“ je hodně těžko realizovatelná rada. Je to hodně otázka štěstí.

      • Roman

        Myslím, že názor nezúčastněného člověka může pomoci stejně jako rada odborníka. Ono je to stejně o vnitřním pocitu zda jsme ochotni konkrétní informaci přijmout či nikoliv.Jinak mám to doma podobné jako v úvodním článku a mám vyzkoušeno, že pokud nejsem unaven, tak na to dokáži reagovat s nadhledem, když jsem unaven, tak mě to štve, ale vím, že to je problém můj :-).

      • Petr V. Brok

        Michaela Peterková * potkal jsem v životě spoustu lidí, co si tříbili názory a co se jim pořád něco zacvakávalo a propojovalo – nicméně jejich problémy zůstávaly. Že se doberu poznání, že je něco špatně, je jedna věc. Že zjistím, jak by to mělo být, kdyby to bylo dobře, je další věc. Až sem se dostane skoro každý. Ale změnit se – to je zase úplně něco jiného. Zdrcující většina lidí to bez pomoci nedokáže.

  • Host

    Na můj vkus na to jdete všichni moc abstraktně. To se mi těžko chápe. Ano, dávat a brát musí být v rovnováze. Ano, jistě…. A dál…??? Co dál, když to v té rovnováze prostě není ??? Příklad: Nosím kytky, luxuji, meju nádobí. Odezva žádná. Jen toho bylo zneužito ještě více. Můj závěr – jsem vůl, a dělám ze sebe blbce, neboť jsem se snažil začít u sebe. Začínat u sebe je cesta jen pro takový protějšek, který vycítí nějakou změnu a opětuje ji.
    Otázka tedy zní – když už tohle všechno co tady píšete proběhlo, tedy začal jsem u sebe, změnil svůj přístup, svoje chování, a odezva nebyla žádná, co tedy dělat potom ??? Tedy udělat změnu v životě a začít bořit místo stavění. Rozvést se, zavrhnout dítě, zavrhnout nehodné přátele a odstěhovat se do jeskyně ???….

    • Jarmila

      Myslím že je to hezký přístup,ale ještě je důležitá jedna věc a to je komunikace!Je důležité si také vše vyříkat .druhý si k nám dovolí jen to co mu sami dovolíme….vím podle sebe že někdy si sami neuvědomíme jaké chyby děláme-že je třeba aby nám to někdo připoměl.Celý život je neustálý boj,takže jeskyně by bylo moc jednoduché řešení….

      • Host

        Milá Jarmilo, co je to vlastně „komunikace“ ? Umět říkat, nebo umět naslouchat ? Na rozdíl od mnoha jiných, u nás třeba není problém cokoli říci. Já i partnerka si navzájem můžeme říkat pořád dokola to samé, třeba celý den. Jenomže v drtivé většině případů si každý stojí za svým názorem a nezmění ho. Jak docílit toho, aby ten druhý po vyslechnutí opačného názoru něco (byť alespoň nepatrně) změnil na svém názoru ??? Vy osobně měníte svůj názor, když si vyslechnete jiný ? Jak to děláte ?

        • Olga

          Je to věc názoru nebo věc postoje ? Vnitřního přístupu k duhému člověku ? Měnit názory je docela snadné. Mnohem těžší je změnit vnitřní postoj.

          • Host

            Máte nejspíš na mysli, že názor je „na něco“, a vnitřní postoj „vůči někomu“. Ten někdo ale provádí to něco na co mám já jiný názor, a tím se zpětně mění můj postoj vůči němu…. Smekám před Vámi, pokud umíte mít kladný postoj k tomu, s kým hluboce nesouhlasíte. Já to neumím.

          • svatava

            jde o to, zdelit vas nazor druhemu, vysvetlit proc mate takovy nazor. to plati i opacne. vyslechnout druheho , proc zastava takovy nazor… vysledek bude, ze bud jeden pochopi a stotozni se s nazorem toho druheho, nebo udelaji kompromis,a nebo se vubec neshodnou. nic vic, nic min. ale neznamena to, ze by se meli rozejit. je to taky o urcite toleranci neco co lze a co uz netolerovat…

          • Olga

            Asi bych pokorně přiznala, že se o tento postoj snažím a nejde mi to vždy tak, jak bych ráda. Dlouhodobý trénink mám se svými dvěma dcerami, které jsou nyní již dospělé. Velmi záhy jsem při jejich výchově pochopila, že pokud budu vždy ta silnější, zničím v nich projev jejich vlastní tvořivosti nebo se budou muset stavět do opozice a vzpurnosti vůči mojí osobě, aby si zachovali vlastní identitu. Tak jsem se pokusila zvolit jinou výchovnou metodu. Dnes – po 30 letech, mohu říct, že byla velice konstruktivní – pro ně a velice bolestná – pro mně.

        • Jarmila

          Milý neznámý,jsem ráda že se na to ptáte…jsem vaná 26 let a velice dlouho mi trvalo než jsem pochopila že ten můj názor je „pravda“pro mne ,ale ne už pro toho druhého….ale je důležité se ptát i naslouchat a učit se pokoře-vše dojde až časem.Jak řekl pan doktor Šmolka…manželství je neustálá práce,nic není hned.Když ted´nad vším přemýšlím tak to nebylo a není vúbec jednoduché,ale kde je????

        • Kačen

          Dobrý den milý hoste, nevím, jestli je to příjemné, opakovat stále dokola to stejné bez výsledku… Mě by to přivádělo k šílenství.

          Myslím, že umět komunikovat je obojí, ale myslím, že důležitější je pořadí 1) naslouchat 2) uklidnit se 3) zvážit a pochopit 4) upřímně si přiznat, co cítím 5) mluvit. Bez bodů 1, 2, 3 a 4 je mluvení zbytečná námaha. Kecy v kleci.

          Otázka je, co chcete vytrvalým lpěním na svém názoru docílit… Pocit uznání? Ocenění, že máte pravdu? Jestliže máte pravdu, k čemu vám ta pravda je? Pokud to přiznání poníží druhou stranu, je ta pravda dobrá?

          Za dobu, kdy řídím tým lidí a žiji se svým partnerem jsem se naučila – vzhledem k mé netrpělivé a vznětlivé povaze poměrně bolestně – říkat jen to, co je v dané chvíli prospěšné a jen takovým způsobem, který je nebolestivý (neurážlivý / neodpudivý…), nebo dokonce i vlídný, laskavý a nejlépe zároveň i lehký a veselý. Mohu vřele doporučit!!! Pochopila jsem, že mezi naštvaností v mém hlase a ochotou spolupracovat je nepřímá úměra.

    • marie

      I já mám pocit, že jsem vůl. Snažím se komunikovat, sdělovat své pocity i uvádět očekávání. Výsledek – pravý opak. Oč požádám, to se zásadně nebude dělat. Takže již pomalu a jistě vdávám jakákoli diskuse. Jen na druhé straně je správný názor a přes to nejede vlak.

  • Olga

    Domnívám se, že je potřeba nalézt vlastní tvůtčí potenciál. Příliš často se obáváme hodnocení okolí a snažíme se dělat věci „dobře“. Kritiku druhých vnímáme jako osobní kritiku, ne jako kritiku chování nebo jednání. Tvůrčí potenciál nám dovolí nebát se nových přístupů, vztahů, změnit své smýšlení. Jde to pomalu a ztuha, ale je to možné. I když taky občas bolestné. Ale bolest právě ukazuje na proměnu.

  • Host

    Diskuse je o změně SEBE. Jenomže se nějak zvrtla na jednu stranu. Změna SEBE přece není jen o tom, že budeme konat dobro, budeme vstřícní, budeme velkorysí, a pak budeme čekat, že nám někdo oplatí buď stejně, nebo (podle mne většina) toho zneužije.
    ZMĚNA SEBE přece může být i o tom, že se změním přesně opačným směrem. Tedy budu méně vstřícný, budu důraznější, budu silný, budu se více rvát o svoje práva. Jsme součástí přírody, kde vyhrávají jenom silní, a nikoli ti, co věří, že pravda a láska zvítězí….

    • Michaela Peterková

      Jasně, je to o jakékoli změně. No a kdo nakonec vyhraje, to se uvidí…

    • Olga

      Ano, jde o změnu sebe. Někdy i agresivita může být konstruktivní, protože vytváří vztahy. Agresivita není synonem hrubého násilí, ale vycházení k druhému člověku s rizikem, že mě může zranit. A že jsem ochoten toto zranění přijmout, abychom se naučili spolu konstruktivně komunikovat.

    • inx

      Je komické, když někdo chce získat druhého-roznepřáteleného tím, že bude méně vstřícný, větší tvrďák :-)) Na planetě Zemi takto nezískáte nikoho. Předpoklad je, že chcete dobro. A lidé jsou snáze ochotni dávat dobro jako odezvu na dobrotu od vás, jako odezvu na vstřícnost (výše nad standard). Omezit se na očekávání jednostranného naplnění jakéhosi vašeho „práva“ od jiného člověka, nebo očekávání, že někdo přijme jakési vaše „oprávněné“ trestání, je mimořádně hloupý nápad. Takto neuspějete ani do nejdelší smrti. Skákat na své pravdě je fakt zbytečné, tím méně dělat silného, když jste ve skutečnosti ten raněný a slabý… bezradný a hledající.

      • Host

        Vstřícnost funguje jenom v komunitě stejně smýšlejících vstřícných lidí, jako ostatně všechny krásné myšlenky, a sociální experimenty, které kdo kdy vyzkoušel, ale které nakonec vždy zkrachovaly. V reálném světě se vždy potkáte s jedinci, na které neplatí nic jiného, než síla. A může to být třeba Váš nejbližší, a ještě vás za to bude mít rád, protože vás přestane považovat za slabocha. Jestliže jste pro druhého soupeřem, a nikoli partnerem, tak se vstřícností opravdu nic nezmůžete.

        • Host

          Já myslím, že inx i Host přede mnou mají svojí pravdu, na které něco je. Já přidám ještě jeden postřeh. Pro změnu fungování toho, co nefunguje je důležitá ještě jedna věc. A to přiznání si pravdy. Nemá smysl tady navzájem soupeřit, kdo má začít změnu a jaký směrem má ta změna být. Když si přiznáme pravdu, tak je to vlastně úplně jednoduché:
          Ve skutečnosti se nikdo z nás nechce opravdu změnit. Spíše doufáme, že prostřednictvím naší změny změníme náš protějšek a ten se pak bude chovat jinak. Změna sebe je ta poslední možnost, když už všechno ostatní ve vztazích lidí selhalo. Z toho plyne, že bychom měli mluvit spíše o tom, jakou metodou nejlépe změnit protějšek, abychom dosáhli svého. Diskutovat tady o tom, že my sami budeme lepší, až budeme nejlepší na celém světě nemá smysl. Důležitý je pouze cíl = změna druhého. Někomu pomůže, když uvidí můj velkorysý přiklad (názor inx), jiného donutí síla (názor Hosta přede mnou).

          • inx

            Příklad/upřímná láska může měnit doho druhého (cílového) člověka doopravdy a dokonce i trvale (protože ON chce, poznal to jako dobrý příklad, hodný následování).
            Zatímco donutit někoho silou funguje jen s krajní neochotou „teď“, a jakmile tlak pomine, vše se vrací zpět. Pokud tedy chceme jednorázový, falešný, neupřímný, neochotný „náznak“ změny, pak volme sílu.
            Podstatné také je, že ta síla musí být skutečná, přirozená, vnitřní. Pokud si někdo jen chce hrát na drsňáka ale není jím, druhá strana to stejně pozná a ještě z toho bude posměch… kromě neúspěchu toho tlaku.

  • Marta

    Dobrý den paní doktorko,

    čtu Vaše články a shodou okolností jste v příspěvku použila můj popis problému, o kterém jsem Vám psala (což mi nevadí, naopak, ráda se něčemu novému přiučím:)). Pokud by Vás zajímalo, jak to dopadlo, stručně to nastáním, protože to souvisí i se změnou o které se tady bavíme. Našla jsem si nového přítele a rozhodla se, že už neudělám stejné chyby jako v předchozím vztahu. Byla jsem více pozorná, klidná, snažila jsem se v rámci možností vyjít partnerovi vstříc, být mu oporou, vyslechla ho, když to potřeboval a sdílela s ním kadždodenní život. neměli jsem nejmenší problém, na všem jsme se domluvili. Výsledek byl ten, že po 3 měsících hezkého vztahu se začal odtahovat a po pár dnech mi oznámil, že se k sobe vlastně vůbec nehodíme, že potřebuje někoho drsnějšího, kdo o něj nebude tak pečovat a půjde do všeho víc po hlavě (musím zdůraznit, že on rozhodně žádný drsňák není a na začátku mi tvrdil, že je spíš citlivější povahy). Tak a teď si vyberte:).
    Jinak přítel o kterém byla původně řeč se mi začal po několika měsících zase ozývat, ale bavíme se jen přes chat, myslím, že má strach mě vidět osobně. Vyhledává kontakt se mnou, ale bojí se udělat nějaký další krok, takže vůbec nevím co s tím dělat, tlačit na něj nemá smysl. Nechci být negativistická a nemyslím si, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán, ale pravdou je, že pokud se ve vztahu snaží jen 1, tak to opravdu nestačí.

    • Michaela Peterková

      Souhlasím, nestačí – a současně se nedá dělat víc. Je to složité, ale čím dál víc si začínám myslet, že je to tak správně.
      Díky, že jste se ozvala, a přeju Vám, abyste příště lovila v lepších vodách:)

    • blesik

      Podle mne musíte zvážit, zda Vám partner stojí třeba i za léta předělávání, zda se k Vám vůbec hodí takový, jaký je. Jestli jeho pozitiva převáží jeho „přecitlivělost ke své osobě“ a zda na to budete mít v budoucnu nervy, chodit kolem něho po špičkách, když byste ho nejraději roztrhla jak hada! Vím, o čem mluvím. Takového „cíťu“ jsem si před 25ti lety vzala a bylo to 20 let hodně těžké. Navíc byl i hodně urážlivý a v nitru vzpurný. Neuměl řešit problémy, doma okolo něho chodili po špičkách a tak nebyl připraven pro normální život. Každou výtku bral jak osobní útok, vzdoroval a dokonce v jednu dobu si našel milenku a chtěl se rozvést, protože by mu jistě lépe rozumněla. Podotýkám, že není špatný člověk, jen ho doma nepřipravili na běžný život a on byl dost uzavřený samotář a tak se ani nedíval kolem sebe, jak reagují lidé, co je , nebo není normální. Proto i naše manželství je pro něj už v pořadí třetí. Proč, jsem pochopila, až jsem narazila na tento rys. Dnes jsem ho už změnila, ale byly to roky, kdy jsem se k němu chovala jak k malému dítěti. Nešlo s ním jednat věcně a stručně, život jde dál… Urážel se i na dlouhé měsíce. Pomohlo začít výčtem svých nedokonalostí, pak výčtem jeho kvalit a nakonec jemně a s láskou mu takticky a opatrně sdělit, že při tom jak je úžasný, bych bla ráda, kdyby… Budete mít na to nervy? Časem jsem musela pozvolna a nenápadně přiostřovat a pomalu si zvykal. Ale šlo o roky. Být mladší a nebýt vdaná podruhé, tak bych šla od toho. Váš případ nemusí být stejný, ale porovnávejte a zvažte to, co obnáší mít doma skleníkovou kytičku. Jste v začátcích vztahu a bude hůř, až zamilovanost pomine.

      • Marta

        On se nikdy neuráží, spíš je přecitlivěly vůči některým projevům a hlavně se pořád analyzuje, začal žít duchovní cestou a neustále řeší svji únavu, nespavost a někdy zdravotní problémy. Myslela jsem si, že na něj tak působím já, ale už jsme dost dlouho od sebe a mám pocit, že je na tom chvílemi hůř než předtím. Pořád tvrdí, jak se snaží být spokojený, ale spokoejný člověk se podlě mě v sobě a svých pocitech pořád tak nešťourá.

    • inx

      Nevím jaké tam byly předtím rady (ke změně, péči, projevům zájmu atd.), ale zde to bylo zřejmě přehnané a pro daného muže příliš. On byl slabší typ a potřeboval ne ženu ženskou (pečovatelku domácí), ale ženu-chlapa (kluka), která jej bude trošku rázněji směrovat a kopat do akce, aby se mu život (díky této její akčnosti) konečně líbil, když on sám jej akčně prožívat nedokázal, ačkoliv po tom toužil. Toto bylo třeba rozeznat. On to asi i trošku signalizoval. Ne však mateřský přístup s komandováním! Zbývající důvody k jeho odchodu ze vztahu mohly být v oblasti jeho individuálních preferencí a jejich průniku s Vaší realitou. O tom jste se mohla dozvědět včas jen stěží, abyste mohla vztah udržet nebo opustit dříve. Ne vše se dá „vyhrát“. Něco prostě nejde (odhadnout… nebo sám být tím, kým člověk není). Nesmí se to brát úplně tragicky. Je vhodné se ale vždy dopídit pravdivé příčiny a na tom pak zamakat… využít to k sebe-vylepšení. Například postava, sex, aktivity, odvaha do věcí… A všeobecná rada: možná méně spekulovat (jestli ten dřívější má strach), méně si domýšlet možná úplné nesmysly, a raději jednat. Zkusit to. Čas je drahý. Být i jako žena tou, která bude spouští děje… nečekat, že to přece musí chlap. Samozřejmě ne podlézavým, vnucujícím způsobem. Už vůbec ne test a vzápětí uražený obličej, když to hned nezabralo. Sportovně! Prostě pozitivní akce, s úsměvem, předem počítat s jakýmkoliv výsledkem a být u vědomí toho vyrovnaná. Chlapi nemají rádi nervačky… které jsou na něčem závislé, na přesně daném scénáři.

      • Marta

        Děkuji, za Vaši reakci. Co se týče toho komandování, tak tam opravdu žádné nebylo, spíš hodně velká tolerance. Nicméně trvalo něco přes 3 měsíce, je to pryč v podstatě mi nechybí. K tomu předchozímu mě to táhne, bohužel i když jsem si vědoma problémů. Jak se říká srdci neporučíš:). Nicméně si myslím, že iniciativa by měla vzejít ze strany muže, naznačila jsem mu, že by bylo fajn se vidět, ale je potřeba, aby chtěl i on. Nebudu ho prosit o setkání, bez toho, aby on měl zájem, by to stejně nikam nevedlo.

        • inx

          Dnešní předsudek žen (jinde usilující o rovnoprávnost), že muž musí začít, je podle mě mimo. Možná to tak i většinou bývá, ale to není důvod myslet si, že žena nesmí… vyvinout impuls. Někteří muži jsou nesmělí a potřebují docela povzbuzení, silný „důkaz“, že nebudou odmítnuti nebo že jim nebude nepříjemně (třeba s nějakými výčitkami, které by se daly čekat).
          Prosit určitě ne, ale ani ne naznačovat. To ženské naznačování často ženám připadá jasné až-až, ale mužům absolutně nejasné. Nejlepší je lákavě vypadající přednést jakoby náhodně optimistický nezávazný návrh – jet někam spolu na koncert nebo podobně. Suverénně, jako momentální nápad, možnost, ne jako podlézání nebo ne jako zoufalé „to musí dopadnout kladně, jinak nevím, co budu dělat“. Ovšem v případě nezdaru se necítit ponížená a vracet to uraženým „tak třeba pojede nějakej jinej…“. To by byl vrcholně trapný pokus ranit, a zlikvidovalo by to 90% šancí i dobudoucna.

          • Marta

            No já bych ty muže zas tak nepodceňovala:). Vím, že se na ně musí víc přímo, ale když se Vás muž zeptá: „Co zajímavého mi řekneš?“ a odpovíte: „Řekla bych ti to u 2 deci červeného…“, tak si myslím, že i ten méně chápavý pochopí:).

          • inx

            Anebo si řekne (samozřejmě nic osobního!): „vychcaná dě*ka… chtěla by se prodávat za úplatu? dělat se zajímavou? dávat mi podmínky, za nichž se se mnou bude bavit? To mě takto hloupě odmítá? Nebo si hraje na ne snadno dostupnou drsňačku nebo cenné zboží?“
            Myslím, že by mnohem líp fungovala odpověď: tak jestli chceš zajímavosti, zastav se ke mně na večeři, upeču něco dobrého a můžeme popovídat… co říkáš?

          • Marta

            Tak teď je vidět, že střílíte dost od boku protože ani jednoho z nás vůbec neznáte. Jsem si docela jistá, že toto by si nepomyslel (žili jsme spolu několik let, takže se dost známe) a popravdě kdyby si jakýkoliv muž pomyslel to, co jste napsal, tak bych si o něj ani kolo neopřela (nic osobního:)). Ale asi nemá smysl o tom diskutovat, neznáte naši hostorii ani mnoho dalších věcí, které zde hrají roli, takže bych to asi takto ukončila.

          • inx

            No jistěže střílím! Myslela jste si něco jiného? Proč? Vždyť vás logicky ani nemůžu znát… Vlastně píšu jen obecně o možnostech, ale vy jste si to vztáhla osobně, příliš konkrétně.
            Něco podobného si, o vychytralých a občas i otravných holkách, co se často chtějí napít na cizí účet, pomyslí nejméně polovina mužů… tak pozor na to, kam opíráte kolo:-)) a pozor na iluze. Další myšlenky probíhají o neschopných ženách, které by jen něco chtěly, ale neumějí a snad ani nemohou něco nabídnout. Těch myšlenek je spousta, nedá se o tom psát takto v krátkosti a zjednodušení.
            Ukončení respektuju, jen jsem měl dobrý úmysl dát tipy… vzhledem k zmateným představám žen, jak fungují muži (a naopak). Tak hodně štěstí.

  • Host

    Nesouhlasím s názorem, že změnu je třeba začít u sebe, ať už tím myslíte změnu ve smyslu tolerance a pochopení, nebo naopak změnu opačným směrem, vy smyslu silnější pěsti. Někdy je prostě objektivně chyba v tom druhém a já na tom nemohu nic změnit, ani kdybych se na hlavu postavil a choval se jakkoliv. Jediná metoda vedoucí k cíli, tedy ke změně druhého, je důsledné nastavování zrcadla jeho chybám a neustálé vyčítání. Buď to nevydrží a uteče, nebo se změní. Když uteče, tak za to nestál. Když se změní, znamená to, že si uvědomil, že by mne mohl ztratit. Tato metoda na některé lidi funguje mnohem lépe, než začínat změnu u sebe. Jde o to, na začátku přesně odhadnout, s jakým typem soupeřím a která metoda na něj bude účinná….. Nejsme všichni stejní.

    • Michaela Peterková

      Moc se mi to nezdá… To nastavování zrcadla a vyčítání spíš často udržuje tu vztahovou patologii. Ale Váš názor samozřejmě respektuju

    • inx

      Ještě jsem za svůj život ani jednou nezažil, že by někdo někoho osolil… dal mu to sežrat… něco vyčetl… šel do konfrontace… zastrašoval… — a aby to přineslo nějaké pozitivum, zlepšení vztahu, že by vás měl víc rád. Myslím, že se svým těžce konfrontačním a lidmi pohrdajícím přístupem (buď změní… by mě mohl ztratit… nebo uteče, tak za to nestál) musíte mít neskutečně nešťastný život. A pokud tuto strategii neopustíte nebo alespoň o 50% neobrousíte ty ostré hrany do lidsky vlídnější podoby, nebude to lepší. A to je právě ten předmět změny na sobě… být lidský, laskavější, tolerantnější, nezastrašovat, neodhánět lidi, neodepisovat je (asi v 90% případů), aby se vedle vás dalo příjemněji vydrřet.

  • Ivanka

    Jsem trvale nevyspaná a unavená. Pracuji dlouho do noci a nedělá mi to dobře. Už mám jeden dílčí úspěch – chodím spát před půlnocí. Potřebuji však chodit spát kolem 9 – 9:30 hodiny večer, abych si v noci stačila odpočinout. To se mi však nedaří. Mysl mi vždy zdůvodní, proč ještě musím zaplatit jednu (nebo několik) faktur, že na tento webinář bych se ještě měla podívat do konce, že tuto práci bych ještě dnes měla dokončit apod. Už jsem si postavila na pracovní stůl budík a nařizuji si ho na 9 hodin večer, abych vstala od počítače. No, včera to bylo zase v půl dvanácté v noci, když jsem u počítače končila. Je na to nějaká finta? Jak přesvědčit mysl, aby mě nechala odpočinout a vyspat? Jedou tam ty scénáře: Prvně povinnost, potom zábava, atd., přičemž mysl si tam nějak dosadila, že spánek je něco jako zábava a že dokud neudělám všechnu práci, tak spánek počká. Podnikám a pohled na mé bankovní účty je velmi silným argumentem pro mysl, abych pracovala více, z čehož mysl vyvozuje, že pak budu mít víc peněz. Je mi jasné, že je to jinak a že peníze s pracovní dobou nesouvisí. Dřív jsem se budila v pět hodin ráno a šla jsem na procházku. Celý den jsem se pak dobře cítila. Nyní se budím kolem sedmé až půl osmé a jsem jak mátoha. Potřebuji na to přijít brzy, jak to změnit, abych se úplně neuštvala. Podotýkám, že pracuji v podstatě od rána do večera a na počítači dělám pracovní věci. Ta videa, která si pouštím večer, jsou vzdělávací, neboť studuji. Děkuji za všechny postřehy.

    • Host

      Jsem v naprosto stejně situaci. Vítejte mezi nás – těžké workoholiky !!! Já už zkusil všechno možné, od medu s mlékem, přes Neurol, až po odcestování na dva týdny druhý konec světa. Jenže ta hrůza po návratu – stohy práce, kterou doháním dodnes. Další dovolenou již nemohu riskovat. Nakonec jsem navštívil odborníka psychologa, ale mám z něj rozpačité dojmy. Dostal jsem za domácí úkol si přečíst nějaké dvě knížky. Tak nevím, jestli tohle je ta správná cesta…. Možná tento náš problém nepatří do této diskuse, a zasloužil by si otevření úplně jiné.
      A víte co je nejhorší ? Že mne neudělá už nic radost. Koupím si nějakou hezkou věc. A co z toho….? Můžu si koupit nové auto. Hm, zase jenom auto…. Jedu k moři…. Hm, nějaký hotel, nějaké moře, stejně jako loni, a předloni, a předpředloni….

      • Michaela Peterková

        „A víte co je nejhorší ? Že mne neudělá už nic radost“ – Tohle je už trochu extrémní forma (vězšině lidem tohle na chvliku radost udělá), ale jinak nic neobvyklého – pokud člověk sleduje jen cíle (koupit si auto, jet na dovolenou), radost mu dlouho nevydrží; chce to realizovat vizi, hodnoty… – mluvila jsem o tom na včerejším webináři, případně o tom píše P. Ludwig v knížce o prokrastinaci.

      • inx

        Tak to je nářez! Smutek v hojnosti. To já nebyl na dovolené už několik let…

        • Ester

          Jejda…. inx, píšete smysluplně, doufám, že jste za ty poslední tři roky už na dovolenou jel a odpočinul si – kdo by tu pak srozumitelně zrcadlil ten mužský pohled na věc :-) (smutně koukám, že jste taky uzamčený…a já si ty vaše moudra chtěla přečíst …to už jste druhý, koho postrádám)

    • Michaela Peterková

      Ivanko, myslím, že by Vám pomohlo tohle: řekněte si, že to zkusíte jen jednou, jít večer brzo spát. „Jen dneska“ – toho se Vaše mysl tolik nelekne, jako když si před sebe dáte ten hrozně velký ambciózní plán „od teď budu chodit spát včas“. Rozum máte na sví straně, ale Vaše emoce se bojí. Na ty platí třeba právě to, že snížíte svou ambici. Takže si řekněte „Dnes, až … (nějaký bod, čas apod.) vypnu počitadlo, naložím se do vany, vezmu si tu a tu knížku a lehnu si.“ Tu představu si namodelujte co možná detailně a zařaďte do toho večerního programu něco, na co se můžete těšit (třeba tu vanu apod.).
      Když to bude „jen dnes“, je daleko větší šance, že se Vám to povede. Možná bude trochu úzkosti apod., to neva, to je normální reakce na změnu. No a druhý den se uvidí – zase si můžete říct „jen dnes a kdyby bylo něco potřeba, tak zítra to udělám“
      Hodně štěstí!

  • zr

    Ja toho mam na srdci tolik ze to sem snad ani nebudu psat abych vas tim neunudila k smrti….

  • helena

    pribeh Marty ktory popisujete podla mna nie je vobec o „zmene a inych vysledkoch“. to ze sa Marta len umlcala a ked sa zase ozvala znamena len to ze nevedeli spolu riesit nezhody a umlcanim sa to nenaucia. ani nenaucili…lebo neskor sa zas partner vzdal….cudny priklad.

  • Pavel Vodnar

    Zdravím
    mám takový pro nekoho malicherný problem. Před pár lety když jsem se odstehoval od rodičů (po té co jsme koupili nový byt), a začal žít opravdu štastný život – malý byteček v podnájmu, rodiče náhle nemáte za zády a klid když človek otevřel okno – bylo to super. Jenže pak jsem se po roce odstehoval zpět do bytu po rodičích (ti si našli neco jiného a od té doby jsem začal mít problemy se spánkem (hluk z ulice apod.) Rok a půl trvalo než jsem se rozhoupal najít si jiný byt v podnájmu a stávající jsem s pomocí rodičů prodal. Ale ti jak jsem cítil proste chteli aby vyřešili mou bytovou otázku rychle (asi aby meli tuto rodičovskou povinost z krku) a za rok a půl me pod jistým nátlakem donutili abych souhlasil s nákupem bytu ve stejné lokalite – jen o pár metrů dál a opravdu jen o pár decibelů klidnejší – dodnes si pamatuju na ten pocit když jsem na to kývnul – bylo mi jako bych stál před soudem který by vynesl rozsudek minimálně doživotí, zatímco oni se cítili velmi dobře že splnili svou rodičovskou povinost. Nechteli slyšet o tom že bych bydlel dál v nájmu a platil tisíce zbytečně. A tak ted píši z bytu ze kterého nevím jak vyklouznout, abych nevypadal jako večne nespokojený namyšlenec. Co bych dal za to abych žil dál v nájmu (jako mnoho mých kamarádů, kolegů) bez závazku k rodičům , který me drží tam kde nechci….